Rozhovor s Janem Dupákem

Do České republiky má přijít z EU skrz NPO přes 200 miliard korun, má to ale háček. Předně je nutné vyřešit problematiku střetu zájmů, jinak peníze z fondu nedostaneme. Zásadní součástí je pak tzv. zelená transformace, která má bojovat s klimatickou změnou. Jenže jak docílit toho, že peníze půjdou na projekty, které životnímu prostředí opravdu pomáhají? A jaká korupční rizika se s tímto odvětvím pojí? Více se dočtete v rozhovoru s Janem Dupákem, právníkem Transparency International ČR (TI). Rozhovor připravila Františka Rohlíčková.

Kdybych doteď nikdy neslyšela zkratku NPO, co bys mi řekl, že to je? 

Je to Národní plán obnovy. Jedná se o jeden z hlavních nástrojů podpory evropské ekonomiky ze strany EU. Ta vytvořila Nástroj pro oživení a odolnost, v angličtině se mu říká Recovery and Resiliency Facility. 

Úplně jednoduše, jde o plán, který podporuje evropskou ekonomiku a rozvoj do budoucna. NPO přímo souvisí s pandemií covidu-19, protože evropské ekonomiky výrazně zasáhla. A tak si státy EU společně půjčily peníze, které teď chtějí využít na tuhle podporu a obnovu po covidu. Do Česka jde přibližně 200 miliard korun. 

Ten plán se ale netýká jen obnovy, má to i určité podmínky, je to tak? 

Přesně tak. Každá země si připravila svůj národní plán, kde představuje reformy a zásadní investice, které jsou určitou podmínkou vyplacení peněz. Ten plán musela schválit Evropská komise (EK), která kontrolovala, jestli to odpovídá požadavkům.  

A tam jsou zásadní dva požadavky. Alespoň 20 % financí musí jít na digitální transformaci a alespoň 37 % na zelenou transformaci. U té druhé to hlavně souvisí s tím, že budoucnost vidí v nějaké “zelenější” Evropě a zelených technologiích.  

Jde vlastně o to, aby ty státy typicky nezačaly podporovat pracovníky v těžkém průmyslu jen proto, že mají méně práce. Ten posun vidí spíš ve smyslu nějakých moderních technologií.

^{Podcast Stošestka | zdroj: TI}

Co si pod tím mám představit? Co tedy je zelená transformace? 

Znamená to, že tam musí být konkrétní projekty, které mají snížit emise skleníkových plynů nebo závislost na fosilních palivech. Takže typicky je to nějaká podpora fotovoltaiky atd.  

Jsou tam třeba i návrhy řešení odpadového hospodářství, recyklace a další nástroje, které mají pomoci tomu, že se třeba i samotná energie bude lépe využívat, anebo že při její výrobě nebude tak zasaženo životní prostředí. 

Tady byl trochu problém při přípravě NPO, protože se samozřejmě rozchází to, jak to vnímá ten navrhovatel a jak to vnímá třeba odborná veřejnost, ekologové, a jak to vnímá EK. Takže opatření, které může vypadat jako zelené, životnímu prostředí naopak třeba škodí. 

Jak fungovala tahle diskuse konkrétně v Česku? Byla odborná veřejnost součástí přípravy nebo si na tom ministerstvu, které to připravovalo – což si asi taky můžeme říct primárně, kdo ten plán vůbec vytvářel – tak jestli si tam někdo řekl “tohle je zelené”, přitom odborník by řekl, že není. 

Připravovalo to Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) pod vedením tehdy Karla Havlíčka (ANO). Právě, že příprava toho plánu byla dosti problematická, celý ten proces byl na začátku velmi netransparentní, v podstatě asi nikdo z těch účastníků nebo veřejnosti si asi neuvědomoval, jak důležité je se toho účastnit nebo k tomu nějakým způsobem přispívat, protože to rozhodnutí, na co ta podpora půjde, padne strašně brzy na začátku.  

Každopádně hodnocení přínosu projektů pro zpomalení změny klimatu je nesmírně komplikované a to téma má i svoje korupční aspekty. Doporučuji přečíst si více informací na webu uhlikovakorupce.cz. 

S kolegou Ondřejem Caklem jste o tomhle mluvili vlastně v podcastu, že to rozhodnutí padne velmi brzy, kdy do procesu není zapojena veřejnost, ať už odborná nebo o tom plánování není povědomí celkově v široké veřejnosti. A že ta zpětná vazba přijde vlastně až úplně na konci, kdy do toho už nikdo nezasáhne. 

Přesně tak, ten problém je, že třeba lidi mají představu, že je nějaký fond a začne se debatovat o tom, na co přijde. Jenomže obzvlášť u těch evropských programů je typické, že to cílové určení, na co se vlastně ty peníze použijí, probíhá hrozně brzy na začátku. Takže pokud na začátku není přítomná veřejnost a neprobíhá nějaká oponentura návrhu, tak je to v rukou toho navrhovatele, což bylo MPO, a vlády, která plán schvaluje. 

Kdyby ti úředníci od stolu nějak rozhodli a třeba i špatně, to by se asi dalo ještě nějak napravit. Problém je, že samozřejmě o těch penězích ví moc dobře lobbistické skupiny, velký byznys atd. Prostě ti, co mají kapacity to sledovat.  

A ti moc dobře vědí o těchto příležitostech, dokážou na to upnout svoje lidi, kteří se v tom prostředí pohybují. Ti potom mají obrovskou výhodu vůči těm, kteří přijdou později a zjistí, že se tady něco rozděluje. A zpětně to pak narušovat nejde.  

V tuhle chvíli je v Česku problém ten návrh měnit, protože je už schválený od Evropské komise a my, kdybychom tam teď chtěli něco měnit, i kdybychom se úplně všichni shodli, tak ten proces změny je strašně složitý a komise se nás bude logicky ptát, proč jsme to neřekli už na začátku. A ten důvod je, že většina z nás to nevěděla a dělo se to za zavřenými dveřmi. 

Čí je to selhání? Že do toho ta veřejnost nebyla zapojena? 

No na začátku to navrhlo MPO pod vedením Karla Havlíčka, jak jsem říkal, ale selhání je prostě v politických představitelích, kteří tomu nedali důležitost. A protože to schvaluje vláda, tak pokud se vláda nedohodla na tom, že se má plán udělat dobře a nedala tomu prioritu, tak potom se nedá očekávat, že na úřední úrovni se to udělá správně se zapojením všech aktérů včetně třeba nepříjemné opozice v podobě ekologických organizací. 

Proč by mě, jako občana, mělo toto téma zajímat? Vždyť ty mi říkáš, že je vlastně pozdě. 

Zatím se jenom rozhodlo o tom, kam ty peníze půjdou a jde taky o to, jak se tam dostanou, takže sice běžný občan to teď už neovlivní, ale budou to projekty za 180 až 200 miliard zhruba, možná ještě trochu víc, a ty prostě budou kolem nás vidět. Takže ten zájem občanů o to je důležitý i v té další fázi, nejenom té přípravné. 

Velmi důležité je také to, že tohle není jediný zdroj. Těch zdrojů bude víc, třeba budou další národní plány obnovy, třeba se zjistí, že tenhle systém funguje dobře a bude nějaký další. A zase může jít o stovky miliard, což je fakt hodně peněz. 

Kolik je to peněz? 

Celkem do zemí v rámci EU jde 672,5 miliard euro. Na Česko vychází asi 180 miliard korun, ta přesná částka se špatně odhaduje, protože závisí na kurzových odchylkách a taky na vývoji ekonomiky v čase. Ale je to asi 180 miliard korun s tím, že předchozí vláda Andreje Babiše se rozhodla ten plán ještě navýšit na 200 miliard korun, a to o národní zdroje. To znamená, že si doplatíme část ze svého.  

A teď se to navyšuje ještě o asi 14 miliard korun. Předpokládal se nějaký vývoj, že se ekonomiky propadnou třeba o 7 nebo 8 procent při covidu a pak v následujících letech a pokud se to změní, tak se upraví ta výše alokace. A Česká republika si vede hůře, než se očekávalo, takže se ten plán navyšuje.  

To se bude ještě řešit? 

O tom se teď rozhoduje a bude zajímavé sledovat, kam peníze půjdou. Ono se vybírá z nějakého seznamu, který není veřejný. 

A probíhalo to v ostatních zemích jinak? Co se týče té transparentnosti a otevřenosti? 

V některých snad lépe, minimálně na západě je standardem, že veřejnost zapojená je. Ona i EU vychází z toho, že je to normální a že tam ti lidé jsou. Ale je pravda, že když se podíváme jinam, tak to zas taková sláva není. 

V čem je v tuhle chvíli ten háček? Proč se o tom bavíme? 

Asi narážíš na ten problém, že v rámci procesu schvalování českého plánu si Evropská komise vymínila, že musíme začít řešit problematiku střetu zájmů.  

To schvalování proběhlo loni, kdy Andrej Babiš (ANO) byl premiérem. A protože Evropská komise dlouhodobě vidí, jak ČR není schopná řešit takový střet zájmů vrcholného funkcionáře, který pak jako podnikatel ty peníze přijímá, a přesně z takovýchto fondů by je rád přijímal taky, tak si EK dala podmínku, že musíme vyřešit problematiku střetu zájmů.

Národní plán obnovy by nebyl schválen, kdyby EK došla k závěru, že ho v České republice ohrožuje střet zájmů. Uvedla to státní tajemnice pro pro evropské záležitosti Milena Hrdinková.

— ČT24 (@CT24zive) July 19, 2021

Z principu, nejedná se jen o Andreje Babiše, ne? 

Ano, z principu. Nejde samozřejmě jen o Andreje Babiše, obecně, ale je to motivované jím. Bylo vidět, že problém je přesně v tomto. V projednávacím procesu přibylo 8 milníků, které musí být splněny do 30. června 2022, čili velice brzy. Nakonec to tak přísné není, ale v tabulce je 30. června.  

Jsou tam dva zásadní milníky. Jeden je, že musíme mít v souladu náš zákon o evidenci skutečných majitelů s evropskou směrnicí proti praní špinavých peněz, což v tuhle chvíli nemáme. Právě kvůli tomu, že ten zákon v souladu nemáme a že umožňuje lidem jako je Andrej Babiš, aby se neoznačovali jako skuteční majitelé svých firem.  

Mělo by se to stihnout do 30., ale to se samozřejmě nestane. Kontrola by ale měla proběhnout až 30. září, kdy by ten zákon měl být účinný. Ten druhý je, že musí být zajištěna účinná prevence střetu zájmů, což by zase asi hnutí ANO obstruovalo.

(pozn. Poslanci včetně hnutí ANO zmiňovanou novelu ESM 7. července 2022 podpořili na mimořádné schůzi sněmovny, čímž se hrozba nesplnění podmínek EK výrazně omezila. Návrh v současné chvíli putuje do Senátu a dále prezidentovi republiky.)

“Česko může získat až 200 miliard korun z evropských fondů v rámci Národního plánu obnovy pouze za předpokladu, že velice rychle upraví zákon o evidenci skutečných majitelů tak, aby odpovídal evropské AML směrnici.“ říká pro @iROZHLAScz @OndrejKopecny.https://t.co/QDK7tLGYZO

— Transparency International 🇨🇿 (@Transparency_CZ) June 7, 2022

Jak velké je riziko toho, že to nestihneme? 

No já si myslím, že hodně velké. Lidé kolem Andreje Babiše moc dobře vědí, že kdyby se podařilo přijmout obě ty novely, tak by pak neměl možnost nadále čerpat dotace a zakázky, kdyby se znovu dostal do vlády.  

Takže Babiš napne všechny svoje síly k tomu, aby to neprošlo a vzhledem k tomu, že může obstruovat a vláda není nijak schopná se nějak seskupit a protlačit to na sílu navzdory opozici, tak si myslím, že se to nestihne. 

Bude z toho další politická hra o tom, kdo může za to, že nemáme 214 miliard z NPO, které by měly jít na třeba investice do škol a vzdělávání. 

Čili výsledkem bude to, že se k nám ty peníze nedostanou tak, jak by měly. 

A taky ten plán není nekonečně dlouhý, ukončit se musí do roku 2026. A to bude zase klasický problém, který máme v Česku s evropskými penězi, že prostě nejsme schopni to zpracovávat včas, takže čerpáme pomalu a v posledním roce se zjistí, že se musí dočerpat, a tak se čerpá i na blbosti, které nejsou potřeba, ale jdou udělat rychle. A na reformy nebude, protože je to moc složité a přesahuje to volební období. 

Trochu se vrátíme. Ty jsi ze začátku mluvil o zelené politice. Čemu v Transparency říkáme uhlíková korupce a jak to s tím souvisí? 

Říkáme tak zjednodušeně tématu snahy prevence korupčních rizik v programech, které mají za cíl pomoci s bojem proti klimatické změně nebo té zelené transformaci celkově. Ta hrozba klimatické změny je reálná a dopady se ukazují už teď celkem výrazně, takže jdou poměrně velké finanční prostředky na to, aby se s tím dalo něco dělat. 

Jde na to prostě hodně peněz, obzvlášť z Evropy, to je ten Národní plán obnovy nebo Fond spravedlivé transformace nebo Modernizační fond. V součtu jde asi o půl bilionu korun, které mají přitéct z Evropy do Česka v téhle dekádě a dají se očekávat další.  

A samozřejmě když se rozdělují desítky miliard, tak ten zájem na tom je ovlivnit je enormní, opravdu obrovský. A tam mají výhodu ti, kdo jsou připravení. Určitě to jsou těžaři, průmysl založený na fosilních palivech a další, kteří se tomu už spoustu let brání a znají ty procesy.  

Pokud totiž někdo na začátku dokáže ovlivnit, kam to má směřovat, nemusí pak už páchat žádné dotační podvody, aby se k penězům dostal. Bude je mít zajištěné z definice toho programu. Na začátku se řekne, že to jde do konkrétního odvětví a pokud tam má někdo monopol, kdo v počáteční fázi dokáže ovlivnit, že to půjde do jeho odvětví, tak po pěti letech, když přijde výzva, bude jediný, kdo se do ní bude moci přihlásit. 

A proč je tohle problém konkrétně u zelených politik? 

Kdyby to byly peníze na rozvoj něčeho jiného, tak to, že by investice neproběhla, další dopad mít nemusí. Třeba když se nepostaví dětské hřiště. To je škoda, ale prostě přijdeme o dětské hřiště. Jenomže u těch zelených programů je obrovský tlak na čas, protože je potřeba s klimatickou změnou bojovat co nejdřív a ty dopady jsou pořád horší a horší.  

Takže ty peníze je nutné investovat rychle a tam, kam patří, aby to skutečně pomohlo. Takže to, že si to těžařská lobby nasměruje na svoje projekty, tak nejenom, že ty peníze odebere těm zeleným technologiím, ale zároveň to taky oddálí tu možnost reagovat na klimatickou změnu, což může být v budoucnu velký problém. 

Jak tedy docílit toho, aby investice šla na řešení, které ve skutečnosti zelené opravdu je? 

To je takový klasický příklad, že my nevidíme dlouho do procesu, pak najednou vyskočí výběr. A ten nebývá celý špatně, často tam je třeba deset projektů a pak je tam jedenáctý. Nikdo neví proč tam je, jak by měl ten problém zajistit, navrhovatel je pochybný a všichni si říkají, jak je možné, že se tam dostalo něco takového. A celá ta struktura reaguje, že už je to prostě hotové. A my se nikdy nedozvíme, proč to takhle je. 

Co nejvíce pomáhá je, když se ukáže, o čem se debatuje, které projekty se zvažují. A potom, co se provede výběr, tak se zveřejní a dá se například k veřejné oponentuře, klidně jen odborné, nemusí to být široká veřejnost, aby každý řekl, kde chce jakou lampu. Ale bude to proces s oponenturou. A to eliminuje rizika, že se někdo bude pokoutně snažit tam dostat projekt, který vůbec nedává smysl.

Autorka: Františka Rohlíčková